Sebeláska

Mám další regresní terapii, těším se a zároveň jsem nervózní, co mě zase čeká, kde mě mé podvědomí zase pustí v mém zkoumání. 

Otevírám dveře a vcházím do místnosti, která se nachází na zámku. Jsem bohatou šlechtičnou, mám kolem sebe služebnictvo, ale nejsem šťastná a nedokážu přijít na to proč. Cítím se prázdná, bez smyslu života, nenaplněná. Terapeutka mne vede do jiné části tohoto života, zpět. Jsem nevěstou, šťastná, zamilovaná, na svém muži mohu oči nechat. Cítím, že mám před sebou nádherný a smysluplný život a moc se na něj těším. Tak proč jsem se později cítila takto? Co ve mě zabilo tu lásku, to těšení se na budoucnost a

život celkově? Teď je čas vrátit se do té chvíle, kde jsem napoprvé vstoupila a cítila se takto nekomfortně, vrátit se v tomto životě do důležité chvíle zpět, jak mne terapeut nabádá. 

A už jsem pochopila, vžila se do toho, proč jsem nešťastná. Můj muž mne nemiluje, miluje všechny ostatní, jen mne ne, mne nenávidí. 

Terapeutka mě vede dál, do důležité chvíle, abych hlouběji pochopila. Stojím na chodbě zámku, krásné šaty, klobouček, stojím a pláču, dívám se na dveře komnaty mého manžela, které se otevírají a vychází z nich další služebná, není první, kterou vidím, je opět usměvavá, na rozloučenou mého muže políbí a utíká za prací. On se na mě podívá, zhnuseně se ušklíbne a hlasitě zabouchne dveře. Bolí to, úplně mě to užírá zevnitř, nechápu, co jsem mu udělala, aby se takto ke mě choval a nedává mi to smysl, netuším proč. 

Moje terapeutka, která je napojena, mne vyzve k tomu, abych šla do života, kde jsem byla předtím s touto Duší, abych pochopila, proč se mi toto stalo.

Jdu zpátky na chodbu a otevírám další dveře, tentokrát mají tmavě modrou barvu a já jdu do života, kde jsme se předtím spolu setkali.

Otevírám dveře dle vedení a vcházím do světnice, tentokrát jsem mužem a cítím, že nejsem zcela při smyslech. Jsem totálně opilý, naštvaný na celý svět a hlavně na sebe. U kamen stojí žena, krásná, droboučká a já cítím, jak se mě bojí a choulí se přede mnou, úplně automaticky, asi ze zvyku z dřívějška. A já, agresivní, naštvaný, mimo realitu se automaticky chopím pohrabáče od kamen, a celou silou udeřím tu droboučkou ženu, která za vše, z mého úhlu pohledu, může. Nedala mi děti, žijeme v chudobě, je to její vina. A já tím pohrabáčem ubiju tu ženu, kříčím, nadávám a mlátím. Po nějaké chvíli, kdy se uklidním, zjistím, že nedýchá, já ji zabil. Odvleču její tělo na zahradu, zahrabu ji. Nikdy se na to nepřijde, jelikož byla sirota. Přesouvám se dle instrukcí dál, do další důležité fáze tohoto života. Umírám, jsem sám, nemilován, s výčitkami za smrt jediné osoby, která mě kdy milovala a kterou jsem odstranil ze svého života já sám. Nenaplněný život, odsouzeníhodný.

Tak proto mi to v životě šlechtičny můj manžel dělá, byl tehdy mou ženou, kterou jsem zabil, už jsem to konečně pochopila.

Odpouštím této Duši, ale odpouštím i sobě a přichází neskutečná úleva, která odchází z těla formou pláče, hluboké slzy tečou po mé tváři a já přicházím k dalšímu uvědomění. Nejdříve se musím naučit milovat sebe, to je můj další úkol, pracovat na sebelásce. Protože kdybych se milovala, skutečně a hluboce milovala, tak tuto lekci nemusím zažít. Ale i tak jsem za ní vděčná.

Regresní terapie může být opravdu intenzivní a emocionální zkušeností. Je skvělé, že se mi podařilo přijít na hlubší důvody mých emocí a prožitků v různých životech. Je důležité si uvědomit, že odpuštění sobě i druhým je klíčem k uzdravení a projevení sebelásky. Být schopen milovat sebe a přijmout se takového, jaký jsem, může být transformačním procesem. Těším se na další cestu k sebepoznání a sebelásce.