Tati, já už to pochopila...

Tati, já už to pochopila, proč jsi mi nedával lásku…

Otevírám dveře a vcházím do minulého života….

Jsem na nějakém tržišti, dlažební kostky, stánky, asi středověk.

Všímám si nádherného hradu, čnící nad náměstím, jeho výšku, majestátnost. Terapeut mě navádí, ať se podívám dolů na své nohy. Dvě tenké tyčky, mladá holčina, tak 13-14 let, bosá, špinavá. A pak zvednu zrak výš a vidím to, břicho, jsem těhotná a hlavně cítím, jak jsem zoufalá, plná strachu, co se mnou bude. Posunuji se v tomto životě dál… jsem doma, ve stáji… všude sláma, já ležím a rodím… je u mě stará, dlouhovlasá šedivá a neskutečně zlá žena, které se bojím. Napomíná mě, proč křičím, že jsem si to dítě sama zavinila. Říkám jí, že to pán si přál a ukazuji na hrad, jen odfrkla a dál mě vedla porodem.

Cítím neskutečný strach, bolest, vůbec netuším, co se mnou bude... Posunuji se zase dál, už jsem porodila, žena je pryč, kousek ode mě je zabalené děťátko ve špinavém hadru, které pláče hlady a já se k němu

natahuji, ale ta neskutečná bolest tam dole mi neumožňuje, abych na něj dosáhla. Jen se na něj s bezmocí dívám a sleduji, jak pořád pláče hlady. Více se na něj zaměřím a najednou vím, že je to můj nynější otec, můj táta, který mě nikdy neobjal, neřekl mi, že mě má rád. Posunu se opět dál a dívám se, jak to dítě umírá hlady. Pláču, cítím tu bezmoc. A záhy, po smrti mého miminka, umírám i já na vykrvácení po porodu. Sama, bezmocná, nemilovaná, s výčitkami. Silně pláču, ta bolest musí ven. Terapeutka mě vede, abych si odpustila, abych odpustila také miminku. Tak proto tati, proto si mi nikdy v tomto životě nedokázal projevit lásku. Odpouštím Ti, a odpouštím také sobě.

Jsem terapeutce vděčná za pomoc a za to, že mi umožnila prožít a uvolnit staré emoce. Odcházím z této terapie s pocitem lehkosti a klidu v srdci. Dveře do minulého života se zase zavírají a já se vrátím do přítomnosti s novou energií a s hlubokým pochopením.